Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Kam kráčíš, české porodnictví?

2. 05. 2017 17:48:18
Vypadá to, že české porodnictví rezignuje na podporu ženy v přirozeném porodním procesu a začíná preferovat císařský řez.

V sobotních Lidových novinách vyšel velký rozhovor se zástupcem ředitele Ústavu pro matku a dítě v Podolí, vlajkové to lodi českého porodnictví. V elektronické verzi v názvu rozhovoru pan doktor Krofta císařský řez ženám pouze doporučuje, v tištěných novinách je článek nazván rovnou tak, že císařský řez by měl být pro ženu první volbou způsobu porodu.

Toto doporučení se stalo námětem hovorů žen u nedělních májových ohňů, které jsou někde zvány pálením čarodějnic. Velmi symbolický večer, velmi symbolické téma, neboť velká část žen, upálených pro čarodějnictví, byly porodní báby. Prošla jsem ten večer kolem dvou ohňů. Kolem nás poletovaly divoce ne čarodějnice, ale plody našich porodů – tedy, některé už bylo třeba hlídat, aby místo poletování příliš nepopíjely rodičovský alkohol. Ženy, které za sebou měly vaginální porody – jeden, dva, tři čtyři, na doporučení pana doktora, aby je vyměnily za císařské řezy, reagovaly s takovou mírou rozčilení a vzteku, až mě to zarazilo. Většina výrazů je nepublikovatelných. A to se jedná o vysokoškolsky vzdělané dámy s tituly před, někdy i za jmény. Většinou zpochybňovaly duševní zdraví pana doktora, doporučovaly terapii, doporučovaly, že když má potřebu řezat břicha, ať si napřed vyzkouší sám, jaké to je. Ve schránce mi přistál i mail jedné klientky s odkazem na rozhovor a dotazem, jestli se ten chlap zbláznil.

Mě samotné rozhovor přinesl zase údiv nad ochotou odborníka-porodníka vypouštět do českých médií opět zkreslené informace o domácích porodech a porodech obecně. Protože pan doktor v rozhovoru – a převzaly to i noviny na titulní stranu – tvrdí, že míra transferu při komplikacích domácího porodu do porodnice je v Nizozemí a ve Velké Británii 70%. Zajímalo by mne, odkud jsou data citována. Souhrnná studie, která čerpá údaje z více jak 215 tisíc porodů v různých zemích, uvádí míru transferu 9,9 % až 31,9%, s mírou urgentního transferu záchrankou 0% - 5,4%. Další výtah ze tří studií uvádí míru transferu 21 % až 29,4 %, urgentní 3,4 % - 5,4 %. Informace jsou zajímavé v tom, že rozlišují míru transferu prvorodiček a vícerodiček – z dat je zřejmé, že prvorodičky, coby méně jisté, volí převoz do nemocnice v rozmezí 40 – 50% případů, vícerodičky již výrazně měně, v rozmezí 10 – 15% případů, obdobně je u vícerodiček i nižší míra urgentního transferu.

U neurgentních transferů je na místě opravdu slovo volí – protože v prostředí, kde je porod doma obecně přijímaným způsobem, nejsou důvodem transferu vždy problémy neřešitelné doma. Někdy je důvodem převozu pouze nejistota rodičky. Někdy je důvodem třeba i to, že během první doby porodní nastane tenze mezi ní a porodní asistentka, jak jsem četla v jednom holandském porodním příběhu. Transfer se v zemích se systémovou podporou domácích porodů volí na straně bezpečnosti, neodehrává za asistence médií a rozborů bezohlednosti doma rodících matek Jako v Čechách. Část žen potřebuje při porodu větší zdravotnickou asistenci – a potřebovala by ji i v porodnici. I přes přesuny do porodnice, jsou výstupy domácích porodů v zahraničí velice dobré, dle studie na 743 tisících tzv. nízkorizikových holandských rodiček, z nichž větší část rodila doma. Kombinovaný výstup mrtvorozenosti a novorozenecké úmrtnosti je pro nizozemské prvorodičky doma 1,02 ‰, v nemocnici 1,09‰, pro vícerodičky doma 0,59‰ a 0,58‰ v porodnici. Co je na srovnání zásadní, rizika domácích porodů nejsou vyšší, než nemocničních. Vzhledem k opakovaným prohlášením českých zdravotníků o vysoké rizikovosti porodů doma se ptám, kde je daty podložená relevance této skutečnosti? Odkud o ní čerpají informace?

Pan doktor Krofta považuje rozhodnutí žen rodit doma za iracionální. Já v kontextu rozhovoru s ním a dalších osobních zkušeností hodnotím zpětně jako vysoce iracionální pokus o přirozený porod po předchozím císařském řezu ve velké porodnici. Narazila jsem při tom nikoliv na porodníka, schopného podpořit ženu v přirozeném porodu, ale na operatéra. Porod skončil dalším císařem. Tentokrát, protože se nejednalo o zdravotní nezbytnost, ale o porodnickou zvůli, též hlubokým traumatem.

V prvním těhotenství, mi, bůhví proč, vyrostl v břiše krom dítěte nádor velikosti pomeranče, který spolehlivě zablokoval porodní kanál. A jiné, než operativní řešení nebylo možné. Proč ten nádor vyrostl? Nevím, možná tím důvodem byl stres. České porordnictví mi totiž během prvního těhotenství ukázalo svou velmi temnou stránku. Asi v osmnáctém týdmu těhotenství telefonát z genetiky, že dítě je pravděpodobně poškozené a musím okamžitě přijít. Tam mi genetik vysvětlil, že mám podle hormonálních hladin riziko Downova syndromu 1:240 a musím podstoupit amniocentézu, invazivní vyšetření s rizikem potratu 1:100. V případě potvrzení vady bude dítě usmrceno injekcí přes břišní stěnu a vyvolán předčasný porod. Když jsem argumentovala, proč mám podstupovat vyšetření s téměř 4x vyšším rizikem potratu, než je pravděpodobnost vady, začal na mě genetik řvát, že zatížím společnost porodem postiženého dítěte a to si v Čechách nemůžeme dovolit. Nechala jsem se znamipulovat k vyšetření a strávila dva týdny ve strachu, že mně lékaři budou nutit usmrtit dítě, jehož pohyby už jsem v břiše cítila. Nádor vyrostl pár týdnů poté.

V druhém těhotenství se nic takového neodehrálo a já se spokojeně chystala na VBAC – vaginální porod po císařském řezu. Jenže... jenže jsem netušila, že ve velké porodnici je porod něco jako závod, kde vám nedají moc času, než vás začnou dopovat. Neporodila jsem do čtyř hodin od příchodu do porodnice, otevírala se rychlostí centimetr za hodinu, i pan doktor nařídil trhat blány. Pořád pomalu... pan doktor nařídil aplikovat oxytocin. Pod kontrolu monitoru. Bohužel, blány jsme ještě dali, oxytocin byl už moc. Syn po aplikaci zkolaboval, spadly ozvy a jeli jsme – tedy šla jsem – akutně na sál. Nadšení, s jakým mi pan doktor sděloval, že musí zachraňovat miminko a vzít na mě skalpel, jsem vůbec nesdílela. Podle vtipu „Když vím, jaký jsem inženýr, tak se bojím jít k doktorovi“, splašenosti a mládí pana doktora, jsem učinila závěr, že tohle nejspíš nepřežiju.

No, přežila jsem. Jen jsem se probrala poněkud víc ohadičkovaná, než po prvním císaři, hlavně z jizvy vedla hadička k nádobě s krví, že se panu doktorovi nějak nedařilo zastavit krvácení. Naštěstí to, že nejčastější příčínou únrtí rodiček u nás je vykrvácení po císařském řezu, jsem si přečetla až pár let poté. Systém, který mne při prvním porodu umožnil přežít, mne při druhém znásilnil.

Dvě noci jsem nemohla spát. Jen jsem zírala na nemocniční strop se zářivkami, totálně ochromená pocitem absolutního selhání. Racionálně se s tím pocitem nedalo vůbec nic dělat. Já živá, dítě živé, kojí se, brečí, kaká, nic platné, ochromení stále zde. Když jsem na strop zírala už třetí noc, řekla jsem si, že to nejde. Musím mít sílu starat se o dítě. O děti. A poslala se do hajan půlkou prášku na spaní. Z dnešní perspektivy – odštěpila jsem trauma v okamžiku, kdy ho psychika nedokázala zvládnout. Uložila ho do nevědomí.

A jak to bylo dál? Do života se mi pod heslem prožitková sebezkušenostní technika připletla terapie traumatu. Pracuji s ní devět let, podle scénáře těch, kteří se uzdravili ze závislosti a stali se terapeuty, dokončuji výcvik terapeutky porodních traumat.. Setkávám se s příběhy žen, zraněných porody – jak nemocničními, tak domácími. A českému porodnictví moc netleskám. Dle české kapacity v terapii reprodukčních traumat, Michaely Mrowetz, odchází z českých porodnic s intenzivním traumatem třetina rodiček. Traumatem, o kterém málokdo ví a málokdo ho řeší. Traumatem, které implementuje do psychiky vzorce obdobné jako znásilnění či domácí násilí.

Můj třetí porod se odehrál v mojí režii. Našla jsem porodnici, ochotnou mě podpořit v přirozeném porodu i po dvou předchozích císařských řezech. Psala jsem tehdy dizertaci a vyhledávala si informace – po tipu lékaře, že i v Čechách se někdy tohle zadaří, i když je to postup non-lege artis. Zjistila jsem, že v USA je šance na vaginální porod po dvou císařích 50:50 a že se při VBAC porodu nemají používat žádné postupy k jeho urychlení – jako je dirupce blan a aplikace oxytocinu. Zvyšují riziko ruptury dělohy. V dokumentu Extatický porod zas porodník mluvil o tom, že oxytocin neaplikují, protože umělé zásahy do porodního procesu zvyšují riziko tísně plodu. Mohla jsem si nad tím tak akorát pobrečet, nebo dojít onomu mladému porodníkovi ten separát omlátit o hlavu a litovat, že jsem byla tehdy tak neinformovaná a přijala oxytocin. Dokonce radši zasel i můj porodopis, který mému gynekologovi ani nedošel. A porodnice ještě dělala ofuky s jeho znovuvydáním pro indikaci k třetímu porodu

Třetí porod běžel v kontrakcích čtrnáct hodin. Bez tlaku na rychlost – zpočátku to vypadalo nadějně, jenže pak se postup zastavil. Dvě jizvy byly na dělohu moc a já naplnila těch 50%, kterým se VBAC po druhém císaři nepovede. Ale jsem hluboce vděčná všem, kteří mne v malé horské porodnici v pokusu o přirozený porod podpořili. Poznala jsem, jaké je to rodit v prostředí, které pěstuje staré porodní umění babení. Porodnice již neexistuje, ale doufám, že své umění šíří jinde.

Rozhovor s panem doktorem Kroftou mi dal poslední kousek puzzle do skládačky. Poněkud děsivé skládačky. Kdysi mi nějaký gynekolog, se kterým jsem diskutovala o nadužívání císařského řezu, řekl, že stejně nám časem už nikdo přirozeně rodit nedovolí a budeme císařem rodit povinně všechny. Považovala jsem jeho názor tehdy za velmi marginální jev. Bohužel, jak to vypadá, nikoliv. Čeští porodníci by zřejmě nejraději zbavili ženy jejich porodní cesty a plně podřídili svému operačnímu diktátu. A to i přesto, že WHO nedoporučuje míru císařských řezů vyšší, než 10%, pak už není pozorovatelné zlepšení novorozenecké a mateřské úmrtnosti. V Česku je průměrná míra prodů císařským řezem 27%, samotné Podolí má 40%., sice je to specializované pracoviště - ale obdobně specializovaná fakultní porodnice v Brně má míru císařských řezů dokonce pod republikovým průměrem - 20%. Dosáhnout míry deklarované WHO se daří porodnici ve Vyškově, pode deset procent císařkých řezů mělo i Vrchlabí. Sám kolega pana doktora Krofty, doktor Velebil, píše o tom, že vysoká míra císařských řezů je ve vyspělých státech hlavní příčinou zvyšování mateřské úmrtnosti – aťˇ chceme, či ne stále je to velká břišní operace a riziko úmrtí s ní spojené je řádově vyšší, než s vaginálním porodem. Bezbolestný sex po porodu je v souvislosti s císařem trochu mýtus – jizvy se umí ozvat při intimních chvílích i jindy mnoho let poté, oslabená břišní stěna vede bez fyzioterapie k problémům se zády, srůsty mohou ovlivňovat hybnost mnoha způsoby. Představují také rizika pro další těhotenství.

Chápu, že jsou ženy, které se přirozeného porodu bojí. Pokud jsou zdravé, je na místě spíše psychoterapie, posílení jejich ženských kompetencí, práce s traumaty, než prvoplánově elektivní císařský řez. Chápu, že jsou ženy a děti, pro které je vaginální porod vzhledem ke zdravotnímu stavu ohrožením, chápu, že jsou porodnické komplikace, jinak neřešitelné.

Ale vedle chirurgických schopností by české porodnictví mělo rozvíjet umění babení. Umění podpořit ženu v její schopnosti porodit přirozeně. Rozvíjet oba směry porodní péče, nejlépe v jasně oddělených centrech, aby si ženy mohly vybrat. Z čeho plyne rozdíl mezi Podolím a brněnskou fakultní nemocnicí? Možná rozdíly v moravské a české škole porodních asistentek. Jsou ženy, které platí velké částky, aby mohly porodit se svým špičkovým odborníkem. Jsou ženy, které platí obdobné částky, aby mohly porodit se svou porodní bábou – atˇuž doma, či v porodnici, která práci komunitních porodních asistentek podporuje.

V ničem se v tom neliší od vévodkyně Kate z Británie. Porodnici po prvním porodu opustila druhý den, v druhém případě již v den porodu. Pokaždé vypadala úžasně, fit a plná síly. Britský bulvár podrobně rozebral, co měla na sobě, čím byla nalíčena, kdo ji česal. A až úplně na konci napsal to nejdůležitější, ten hlavní důvod. Takhle totiž žena pár hodin po císaři rozhodně nevypadá. Kate za sebou měla porod respektující rodičku. Provázený dvěma porodními asistentkami. Které jistili dva špičkoví lékaři.

Ve vedlejším pokoji.

Legrační, že čeští porodníci právě její porody komentovali tím, že i vévodkyně Kate se svěřila do péče porodnice. Nikoliv - ona si zajistila, že um lékařů byl k dispozici, kdyby její síly nestačily - a rodila s porodními bábami.

Britové porody v královské rodině očekávají a sledují s velkým napětím. Trochu škodolibě se ptají, jestli to bude přirozeně, jestli nastávající matka není náhodou moc nóbl na to, aby zatlačila. V tomhle jim vytřela zrak již Katiina předčasně zesnulá tchýně – lady Diana. Přála si porodit co nejpřirozeněji, v poloze, kterou si zvolí. Prý nakonec rodila ve stoje, opřená o prince Charlese. Atˇ už jejich manželství dopadlo jakkoliv, tohle zvládli. Lady Di otevřela Britkám cestu k přirozenějším porodům, ve svobodně zvolené poloze. Vnesla do širšího povědomí práci porodních asistentek.

Jejich tehdejší porodnictví vypadalo asi podobně, jako naše dnes. Nejdůležitější byli páni porodníci, přístroj, dělající „pink“, a rodička byla ten nejméně důležitý účastník. Alespoň dle skeče Monty Pythonů Porod ze Smyslu života. Kouzelná je hláška k rodičce „Vás se to netýká, vy nejste kvalifikovaná. O významu porodu si přečtěte něco doma a kdyby na vás přišel smutek, máme skvělé prášky.“ Nebo jak říkají a cítí dnes některé české ženy: „Jsme jen nádoby na nejlepší statistiku na světě.“

Většina žen, která zdravá a najde odvahu k přirozenému porodu, zjistí, že kvalifikovaná je. Že dokonce je i schopná ve svém těle sama ucítit, když porod nejde, jak má, a přijmout pomoc tam, kde její síly nestačí. A když síly stačí... zadaří se jí jako vévodkyni Kate.

Tak tiše doufám, že když se s porodními asistentkami, které jistí chirurgové jen zdáli, mohou rodit britští následníci trůnu, budou se moci se tak rodit i čeští občané. Oficiálně, přijatě a s respektem. Ne v disentu, kdy porodním asistentkám hrozí za provázení žen pokuta. Kdy se musí jezdit desítky či stovky kilometrů do porodnic, které porod s asistentkou umožňují. Kdy jsou systémoví zdravotníci na ženy, které mají porodní komplikace a potřebují lékařský zásah, občas pěkně nepříjemní a dají jim potřebu jejich péče pěkně sežrat. Kdy není porodním asistentkám umožněna nést odpovědnost za průběh domácího porodu, protože tuto práci oficiálně dělat nesmí.

A trochu těm Britům královskou rodinu závidím. Vlastně dost. A Monthy Pythony taky.

A ještě, ještě jim závidím Kate Bush. Ta to umí říct písní mnohem líp, než já mnoha slovy. Tahle ženská práce.

Vzhledem k tomu, že mi blog idnes žádá, abych v textu nepublikovala odkazy na externí weby, kompletní seznam odkazů na zdrojová data uvádím v diskuzi.

Autor: Jiřina Macháčková | úterý 2.5.2017 17:48 | karma článku: 33.19 | přečteno: 3393x

Další články blogera

Jiřina Macháčková

Císařský řez je pro dítě rizikovější než domácí porod

Minulý týden paní advokátka Klára Slámová rozpoutala diskuzi, kde kladla otázku, proč ženy ohrožují děti domácím porodem. Rodit doma považuje za iracionální a rizikové. Pro zastánce odlišného přístupu měla jen posměch a popření.

22.6.2017 v 20:13 | Karma článku: 26.90 | Přečteno: 3528 | Diskuse

Jiřina Macháčková

Jak se při porodu v Česku vyhnout Kristellerově expresi?

Přejmenované na tlak na fundus děložní? Základem je nenechat se při porodu znehybnit na porodním křesle na zádech s nohama do praku. Blog vznikl jako příspěvek k letošnímu týdnu respektu k porodu.

11.5.2017 v 15:25 | Karma článku: 18.62 | Přečteno: 873 | Diskuse

Jiřina Macháčková

V Česku umírá v souvislosti s porodem 500 miminek ročně

Tak vypadá do běžné mluvy přeložený odborný demografický termín, že míra perinatální úmrtnosti je v Česku dle Českého statistického úřadu 4,58 ‰.

28.4.2017 v 5:26 | Karma článku: 43.62 | Přečteno: 14875 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Jaroslav Herda

Dementi!

Mohou splnit naše očekávání? Mohou nás pozitivně překvapit? Obávám se, že ne. Zdá se, že slova byla napsána po zralé úvaze a řádně a pečlivě doložena.

21.11.2017 v 18:29 | Karma článku: 9.25 | Přečteno: 437 | Diskuse

Pavel Vávra

Sex je motor, sex je zbraň.

Posouváním a znejasňováním hranic "přípustného" ničíme možnosti pro seznamování, ale také ničíme motor lidské civilizace a lidství tím, že "přiléváme do benzínu vodu". A dříve nebo později se ten motor zadře.

21.11.2017 v 18:05 | Karma článku: 15.80 | Přečteno: 350 | Diskuse

Tomáš Flaška

Měli bychom být za invazi v roce 1968 vděční

"Československo by mělo být Sovětskému svazu za rok 1968 vděčné: historie pražského jara." Tento článek vyšel v den návštěvy prezidenta Zemana v Rusku na serveru Zvezda.

21.11.2017 v 16:09 | Karma článku: 37.25 | Přečteno: 1101 | Diskuse

Jiří Turner

Konverze od ateismu k ateismu

Moudrost náboženství by měla patřit celému lidstvu, i těm nejracionálnějším z nás, a zasluhuje, aby si jí i její největší odpůrci zaobírali. Náboženství je příliš užitečné a vlivné, než aby se mohlo zcela přenechat věřícím.

21.11.2017 v 15:23 | Karma článku: 12.49 | Přečteno: 453 | Diskuse

Alena Kulhavá

Jak fakenews a nepravdy ovlivňují nejen výsledky parlamentních a prezidentských voleb v ČR

Pravda zvítězí platí skutečně až při pohledu tváří tvář smrti a někteří i to obejdou a pak je otázka, co prožívají potom (pokud vezmeme zkušenosti různých náboženství pouze jako teoretické možnosti). Je odpovědnost na politicích?

21.11.2017 v 14:31 | Karma článku: 13.86 | Přečteno: 636 |
Počet článků 4 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 5667

Jsem přírodovědkyně. Když něco píši či publikuji, není mi dovoleno se nechat vést pojmy a dojmy. Nýbrž měřitelnými fakty. A toho se chci držet i tady.....Také jsem žena, partnerka a trojnásobná matka.  Občas medituji, občas se vztekám nad světem, který nad hledání skutečné pravdy staví vůli vlastního ega a představ.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.