A v podstatě už není moc o čem psát. Jen pár drobností.
Přejete –li se v rámci porodu vyhnout nutnosti, aby na vás byly aplikovány porodnické manipulační vytlačovací techniky, zvané dnes tlak na fundus děložní, je důležité dodržet pár zásad. Především je důležité zajistit si v druhé době porodní svobodu pohybu a možnost volby polohy pro vypuzování dítěte. Je třeba mít prostor aktivně hýbat pánví a tlačit podle impulsů vlastního těla. A dát si pozor na porodnici – leckde vám při probírání porodního plánu či porodních přání naslibují hory doly, nicméně když přijde na skutečný průběh, budou vás k porodu na porodnickém křesle v leže či polosedě s nohama v třmenech nutit. Vznikají pak z toho vtipné příběhy, kdy tatínkova role u porodu spočívá v zasednutí porodní kozy, aby bylo respektováno přání a přirozená potřeba rodičky. Příběhy méně veselé, kdy tatínek jen slabě protestuje, že jeho žena si nepřála rodit fixovaná v porodním křesle s nohama do praku připoutanýma řemínky. I příběhy vyloženě hororové, kdy ke zpacifikování rodičky, trvající na svobodné volbě polohy byli pozváni dva zřízenci, kteří neposluchu na porodní křeslo dostali násilím. Setkala jsem se dvěma takovýmito případy. Porody se tím hodně zkomplikovaly.
K savčí evoluční výbavě patří, že je-li rodící samice vystavena útoku, porod se zastaví, aby mohla utéct do bezpečí. I lidský porod, ať chceme, či nechceme, je proces řízený především hormonálně a instinktivně. Požadavek na ohleduplné a respektující jednání s rodičkou tak zdaleka není pouze nárokem rozmazlené alternativy, ale jedním ze základů porodu bez komplikací. Je velmi smutné, že porody někdy komplikuji svým agresivním jednáním, ti, kteří by při nich měli ženám pomáhat.
Nicméně, vraťme se k evoluci. Koncept evoluce se dá aplikovat i na lidskou společnost a jevy v ní přítomné – tedy i na porodnické postupy a na techniku zvanou tlak na fundus děložní. Používá se v okamžiku, kdy břišní lis rodičky a děložní kontrakce nejsou dostatečné k vypuzení plodu či plod je v ohrožení a je jej nutno urychleně z porodních cest vybavit.
Poloha vleže či polosedě na zádech efektivitu břišního lisu výrazně snižuje – zažil to každý, kdo po nějaké operaci byl nehybný a byl nucen vykonávat velkou potřebu vleže na zádech. A dalo by se doporučit všem, kdo mají pocit, že je tato poloha pro tlačení čehokoliv z břicha ideální, ať si vykonání velké potřeby na porodní koze vyzkoušejí. Nejlépe s tím, když jim lidé kolem budou nařizovat, jak mají tlačit.
Nejde ale jen o břišní lis, při poloze na zádech se při průchodu miminka kostrč nemůže volně pohybovat a vyklonit směrem vzad. Není tak umožněno zvětšení prostoru v porodním kanálu a ten je dle studií zmenšen až o 30%. Z menšího prostoru v porodním kanálu mimo jiné plyne i nutnost použít nástřih. V poloze na zádech dále těžká děloha utlačuje cévy v břiše, snižuje se krevní zásobení kyslíkem plodu i rodící ženy. Rodičky, které tuto polohu při porodu připustily, často popisují, že po položení na záda se začaly dusit, dostaly závratě a přestaly být schopny se na porodu aktivně účastnit. Pak nastoupili porodníci s vypuzovacími chvaty. Z nějakého důvodu porodnictví evolučně dospělo k porodní poloze, která oslabuje ženinu schopnost vytlačit vlastními silami dítě - a vyvinulo si tedy techniku, jak jí pomoci. Tady je na místě říci, že ne všechny evoluční procesy jsou pozitivní - přírodověda zná jev zvaný deevoluce, který místo k rozvoji a benefitu vede k zániku. Porod na porodním křesle lze za takovýto deevoluční jev možná považovat, nedá se říci, že by porodnost v euroatlantické civilizaci byla právě ohromující.
Poloha na zádech navíc fixuje pánev a znemožňuje rodící ženě aktivními pohyby usnadňovat rotaci plodu v porodních cestách. Naopak ženy, kterým bylo umožněno strávit druhou dobu porodní svobodně, často popisují, že pohybovaly instinktivně pánví tak, jak vnímaly jako potřebné a zaujaly polohu nejvhodnější pro porod dítěte. Ženy, které mohou porovnat, protože mají zkušenost porodu s přikázanou polohou na křesle a mimo to rodily některé ze svých dětí přirozenou cestou, se svobodnou volbou polohy a instinktivním tlačením uvádějí, že pod dozorem a vedením zdravotníků bylo velmi často nutné podpořit vybavení plodu tlakem na dělohu a aplikací uterotonik (především oxytocinu). Při přirozenějším způsobu porodu, s polohou ve stoje, kleče, dřepu, byly schopny dítě vytlačit vlastní silou děložních kontrakcí s přispěním břišního lisu. Jedno z výstižných srovnání je, že rodit na porodním křesle s nohama v třmenech je jako tlačit auto se zadřeným motorem do kopce, kdežto rodit v přirozené poloze, o kterou si tělo řekne, s instinktivním tlačením, je jako jet na kole s mírného kopečku, kde stačí trochu občas trochu přišlápnout. Z tohoto pohledu je docela smutné, že žena, která pracovala celý život jako porodní asistentka, říká, že první skutečně přirozený porod viděla, až když její dcera rodila doma.
Jednou z možností, jak rodit přirozeně, je porod doma s doprovázením kvalifikovanou porodní asistentkou, která je vzdělána v přirozeném způsobu vedení porodu. V Česku tuto možnost volí ročně kolem 300 - 700 žen – přesné číslo známo není, protože porodní asistentky nemají legálně možnost domácí porod provázet. Hrozí jim pokuta, takže statistiky jejich porodů zachytí jen Český statistický úřad, nikoliv Ústav zdravotnických informací a statistiky, který eviduje jen několik desítek plánovaných domácích porodů ročně. Ve statistikách mu pak chybí zhruba 1500 živých dětí, které vykazuje ČSÚ a veřejnost může mást nepřesnými čísly, jako se mu to povedlo nedávno v Lidovkách. Rizikem domácího porodu je, že v případě komplikací (kolem 5% akutních) budete pravděpodobně čelit velmi nepříjemným záchranářům a možná se stanete soustem pro bulvár.
Další možností je zvolit si porod v porodnici, doprovázený soukromou porodní asistentkou, což několik porodnic v Čechách nabízí, nebo si najít moderní porodnici se sály vybavenými nikoliv jen křeslem, ale též žíněnkami, hrazdou, ribstoly, porodními stoličkami a porodní vanou - a kvalifikovanými zdravotníky. Taková bývala porodnice ve Vrchlabí – dneska mají žíněnku v Jablonci, kde nebyl problém, aby k ženě rodící ve stoje lékařka zaklekla na zem. Ve vyhlášeném Podolí naopak žíněnku pro porod vkleče na zemi dost složitě hledali. Možná tady je jeden z problémů s přirozeným porodem – zdravotníci musí následovat rodičku a být s ní na zemi, porodní křeslo je v tomhle pro ně pohodlnější. Ale při projití internetu, oslovení porodních asistentek a dul se dají v Česku dohledat přirozenému porodu nakloněné porodnice.
V některých porodnicích je však pro přirozený porod nutné se vybavit značnou dávkou asertivity a počítat s tím, že část zdravotníků tam považuje za svůj úkol podrobit ženu své autoritě a rutinním porodním procedurám, z nichž klystýr je to nejmenší. Velmi záleží na tom, jaký přístup k porodu má právě sloužící směna – jestli jsou ze staré školy, nebo jestli jsou otevřeni modernějším, přirozenějším způsobům.
Každopádně se do porodnice vyplatí vzít si s sebou dulu, člověka, kterému žena důvěřuje, prošla s ní a ideálně včetně manžela či partnera předporodní přípravou. Z mojí osobní zkušenosti i ze statistik je mnohem lepší investovat peníze do duly než do luxusního kočárku. Její přítomnost má na porod blahodárný vliv – jak uvádí statistika jedné z nich, jen dva z 41 porodů jí provázených skončily císařským řezem, to je 5% v porovnání s vysokým českým průměrem 27%, žádný z porodů nebyl provázen rozsáhlou rupturou vnějších či vnitřních rodidel, která nastává při porodech s porodnickým tlakem na dělohu. Ženy si ve většině případů volily jinou polohu pro porod, než na porodním křesle – pokud na ní zdravotníci netrvali.
Při přirozeném porodu žena intenzivněji vnímá rotace miminka v porodních cestách, je schopna cítit instinktivní impulzy těla, které porodem provázely generace žen před námi. V současném vědomí je porod zakódován jako něco, při čem by žena i dítě bez lékařské péče jistojistě zemřeli – skutečnost je taková, že toto riziko je asi 5 – 10%. Odvozuje se z doporučované míry porodů císařským řezem Světovou zdravotnickou organizací 10%, při jejím zvyšování není pozorováno zlepšení ve statistikách úmrtnosti žen ani novorozenců.
Přirozený porod však klade i nárok na ženu-rodičku. Je třeba mít určitou fyzickou kondici a schopnost něco vydržet. Vhodnou přípravou na porod - se kterou je ale dobré začít už před těhotenstvím - je zdravá a přiměřená sportovní zátěž. Jedno jestli tanec, kolo, turistické túry – ale je třeba být spojená s tělem a umět projít fyzickou zátěží. Důležité je též naučit se vnímat signály těla, s čímž mohou pomoci relaxační techniky a těhotenská jóga. A svůj význam má i psychická příprava – práce s případnými předchozími negativními porodními zkušenostmi, zpracování traumatu z osobního zrození, pokud je přítomno, věnování pozornosti tomu, jaká byla porodní zkušenost žen v rodině. Mohou být přítomné negativní vzorce, získané někdy necitlivým přístupem zdravotníků v období komunismu i dnes, či strach pramenící z obecného obrazu porodů v kultuře. K dispozici je však řada autentických filmových dokumentů, ukazujících reálné porody jako někdy náročnou, obvykle velmi intenzivní a často nádhernou zkušenost. Jedním z nich je Orgasmický porod americké režisérky Debry Pascali-Bonaro.
Mě samotnou již žádný porod nečeká, ale přeji si, aby má dcera, její přítelkyně, partnerky mých synů - prostě další generace - měly k dispozici k ženě i dítěti přátelštější porodnictví, než měla generace našich matek i generace moje. I když se v českém porodnictví od sedmdesátých let minulého století mnohé změnilo, traumatizující porody s tlakem na břicho jsou někde stále ještě jeho součástí. A přitom to jde i jinak. Šetrněji, laskavěji, s větším benefitem pro všechny.
P.S. Odkazy na zdroje v diskuzi pod článkem, blog neumožňuje v textu odkazy mimo idnes.